Hlavní menu
O nás
Vyhledávání
Admin
  Radioklub OK2KUB  > Zápisky z akcí > Celý článek

 Jak jsme se vydali do 1276 m n. m.

Už od července přemýšlelo duo ČT o nějaké horské dovolené. Cíl byl stanoven na Beskydy. V srpnu se začala situace vyvíjet. Začalo se přemýšlet o termínu. Vzhledem k naplnění kalendáře řadou byť kratičkých událostí jsme dospěli k jedinému ještě letnímu termínu a to v týdnu od 17. září. No ejhle, kalendář pravil, že 18.9. je třetí záříjová neděle, tedy čas provozního aktivu. A už se to začínalo rýsovat. Pohledem do mapy se po zvážení všech okolností stala jasným kandidátem na nedělní návštěvu kóta Smrk 1276 m. Následně proběhla ještě komunikace s dalšími členy radioklubu. Tato vzdálená destinace sice moc pozitivních ohlasů nevzbudila, ale i tak jsme byli odhodláni to udělat.

A je tu ona záříjová neděle. Duo ČT, jež nocovalo v Kunčicích pod Ondřejníkem vyráží směr Podolánky, kde by mělo v 7:30 dojít k setkání s Jurou a Martinou a následnému zahájení výstupu. Bereme to oklikou přes prodejnu potravin ve Frenštátě, protože nemáme moc jídla s sebou na svačinu. Cestou, jelikož sem moc jiných cest nevede, míjíme vozidlo Jury a Martiny. Mírně jsme je tím, že jedeme na druhou stranu, zmátli, ale vše vyjasnil telefonát. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že trpí podobným problémem, ale už jaksi nedošlo k domluvě, že bychom jim něco přikoupili. Když jsme konečně nabrali správný směr, potkali jsme pro změnu v Čeladné opačně jedoucí vozidlo Jury s Martinou. Všechny místní prodejny jsou prý ještě zavřené a tak razí za nákupy na místní benzinku.

Krátce před osmou hodinou došlo ke kýženému setkání v Podolánkách u tlejícího hotelu. Po krátké přípravě a nějakém focení se vydáváme nalézt modrou turistickou značku. Touto cestou bychom po nějakých 5,5 km a 600 výškových metrech měli být na vrcholu. Podolánky jsem jako výchozí bod zvolil, protože je to asi nejvýš položené místo, kam se dá dojet autem, tudíž se nejmíň nadřeme.


Značka byla přesně tam, kde deklarovala mapa, takže začínáme stoupat. Pán zdejších hor nás moc nešetří, takže vše začíná stoupáním pod omšelým vlekem. Vlek sice není dlouhý, ale u horního konce vleku rozhodně není horní konec kopce. Stoupání je náročné, tempa ve skupině, ač jsme pouze 4 jsou také různorodá. Přiznávám, vzhledem k časové tísni, docela šlapu do pedálů.

Ta tíseň vznikla jednak půlhodinkou zdržení s nákupy a taky mým optimismem, který se projevil již při pohledu na mapy.cz. Když mapy.cz říkají, že je to výstup na 2,5 hodiny, tak my to dáme za dvě.

Co je mi moje tempo platné, když stejně při kdejaké příležitosti čekám na ostatní. Výsledné tempo, jak praví matematikové, je v tomto případě rovno tempu nejslabšího z účastníků (zde nebudu jmenovat).

Zanedlouho na rozcestníku Polana přestupujeme na červenou značku. Kromě barvy se nic nezměnilo. Stále kopec. Vlastně jo - na rozcestí jsme potkali mloka.


V průběhu výstupu došlo k formaci skupiny na dvě podmnožiny - muži a ženy. S Jurou tedy vytrvale stoupáme. Cestou narážíme na jakousi chatu, kolem spousta lidí různých věkových kategorií a před chatou basa lahváčů. Možná i dvě. Nejprv jsme jen s postesknutím prošli, ale když se Jura pořádně nadechl čerstvého vzduchu, musel se vrátit a zkusit požádat o dvě plné lahve. Neměli. Jen prázdné. Hořekujeme a stoupáme dále. Míjíme jistě překrásnou vyhlídku s pamětní deskou p. Vyroubala, jež zahynul v r. 1999 v Dolomitech. Je však mlha, výhled nemůžeme nahmatat. Nějaké borůvky tu však jsou, alespoň se občerstvujeme.


Aspoň dáváme prostor skupince před námi, abychom jim nedýchali na záda. Nutno dodat, že v těchto místech už začínám pociťovat tíhu nákladu na zádech a to i přes to, že jsme zvolili "lehkovážnou" variantu tj. malá anténa, lehký stožár (ex. CB anténa), FT-897, standardní 17 Ah akumulátor a místo NTB jen papíry a propisky. V těchto místech se sklon kopce výrazně snížil a v jedné chvíli dokonce klesáme o pár metrů. Tady trochu váhám, jestli už jsme ten vrchol nepřešli - já jsem tam nikdy nebyl, tak to tam neznám. Mapy v mobilu říkají, že je to ještě kilometr, tak se jde dál. Občas se objeví díra v mlze i v lese a je vidět osídlení pod námi. Začínám bojovat s porostem. Stožár i s anténou mi ční asi metr nad batoh, což mě každou chvíli zasekne pod nějakým stromem. Časem už mě to tak štve, že mám chuť ty krámy z batohu odmontovat a nést v ruce, ale ten kilometr už dám.


Na vrchol dorážíme kolem půl jedenácté - tedy o třičtvrtěhodinu později, než jsem chtěl. Skupinka, co šla před námi už je tu slušně zabydlená, oddává se svačinám a roztápí vodárnu. My vybalujeme naše vehementy a začínáme stavět stožár. Jako vždy budíme zájem i nepochopení. Uživatelé vodárny očekávají, že vytáhneme kempingovou televizi. Jiřího i další naše účastníky udivuji patním mechanismem na bázi kolečka od židle a plovoucí podlahy.

Ve tři čtvrtě na jedenáct začínáme šířit svůj signál do okolí. PSV antény je výtečné, poslední úpravy přizpůsobovacího vedení byly úspěšné. Počasí nám přeje, skoro nefouká. Spojení přibývají tak nějak standardním tempem a nic výjimečného vlastně neslyšíme vyjma několika severomoravských OK stanic, které máme v deníku poprvé.


Mlha povoluje, objevují se výhledy. Teprve teď vyniká, jak jsme vysoko. Ta obrovská propast pod námi budí respekt.


Děláme pár HG stanic, nějaké 9A a S5, ale je jich málo. Slyšíme i nějaké YU, ale je to slabé.


Na výzvu reaguje hodně OM stanic i značky pro nás zcela neznámé. U mikrofonu až na malé přetržky na svačinu operuje Jiří, propisku obsluhuje moje maličkost. Ženy/dívky nás sledují z povzdálí občas i skrze objektiv aparátu. Trochu bojujeme s nečekaným konstrukčním problémem patního mechanismu. Točí se to až příliš volně a mnohdy i úplně samo, takže operátor musí v jedné ruce držet mikrofon, druhou brzdit stožár a tou třetí prolaďuje pásmo. Nakonec se našel vhodný "brzdný" kámen, jež svým zapřením o stožár krom obrušování hliníku i zvyšuje tření celé soustavy. Toto jest bod k zamyšlení nad vylepšením pro příští akce. Ještě před dvanáctou nastupuje Jura s výzvou. Sesypalo se na něj asi deset stanic a pak pile up polevil. Tak ještě něco prolaďuje, občas vyloví nového kapříka. Ve finále opět na to jde opět s výzvou. Opět fronta asi 15 stanic a následně ticho. Celou záležitost uzavíráme se 75 spojeními a pocitem, že to docela šlo. Od takové kóty jsem sice čekal víc, ale na začátku jsme přišli asi o čtvrtinu závodu, takže to ujde.

Než vše sbalíme a vyrazíme dolů tak ještě děláme společné foto s úžasnou vyhlídkou. Balení je dílem chvilky a jelikož už jsou někteří natěšeni na sestup, jdeme na to.

Jelikož náš sestup byl opačným postupem výstupu, není na něm už nic zajímavého. Jen ta panoramata. Ráno tu byla mlha, teď výhledy.

Před nástupem do vozů jdeme ještě zkontrolovat tlející hotel u parkoviště s trochu ironickým názvem Srdce Beskyd. Vypadá, že přestalo bít už tak před dvaceti lety. Ale pozor, uvnitř se svítí, venku parkuje pár aut, tráva je posečená,... Nejspíš to tu (nějak) funguje.

Míříme pryč. Hledáme restauraci, kde si naplníme žaludky, prodiskutujeme zážitky a případně opíšeme deník do NTB. První vytipovaná ve Frenštátě čepující brněnského Richarda a pivovar Kunčice nás odrazuje tím, že nemá v provozu kuchyni. Pokračujeme hlouběji do Frenštátu. Využíváme parkoviště u Albertu, které je ve všední dny placeno celými 6 Kč za půl hodiny, dnes však ne. S vidinou několika ušetřených šestikorun opouštíme vozidla a směřujeme k náměstí. Netrvalo dlouho a míříme do radniční restaurace.

Průběh restaurování našich těl není nijak zajímavý. K přepsání deníku zde nedošlo.

Po zrestaurování ještě ochutnáváme zdejší zmrzlinu, prohlížíme náměstí, zaujímají nás okna s nápisy jako KOJENECKÉ OBLEČENÍ NEREZ OCEL, nebo SPODNÍ PRÁDLO NEREZ OCEL.


S pocitem příjemně stráveného dne se šineme k vozům a ukončujeme tuto epizodu.

Následné vyhodnocení deníku přineslo 17 násobičů, 4063 bodů a 12. místo z 21 v naší kategorii pro tento měsíc.

Můžu říct, že i když výsledek PA nesplnil moje očekávání, tak jsem si to velice užil. Díky všem zúčastněným i těm, co s námi měli spojení.

Zveřejnil: 01. 10. 2016   Čestmír Mílek « Zpět