Dnem rekordů je mezi radioamatérskou veřejností přezdíván závod celoevropského formátu konaný každoročně v první celý záříjový víkend. Letos jeho termín padl na 5. a 6. září a pro radioklub OK2KUB byl skutečným DNEM REKORDŮ, nebo spíše víkendem.

V řadách členů našeho radioklubu nebyl o příjemně strávený víkend s přáteli a hlavní náplní ve formě čtyřiadvacetihodinového závodeu přílišný zájem. I přesto se dvojice tvořená Mirkem OK9MED a Česťou OK2CME rozhodla vyjet do terénu a za cíl si vybrala, oproti zvyklostem z předešlých let, přes 700 metrů vysoký kopec u obce Karasín nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. Tato volba se později ukázala jako osudová. Rozdíl 100 výškových metrů v neprospěch do té doby využívané Helišovy skály u Šošůvky nám pomohl v překonání sebe samých.

Abychom na kopci nebyli tak sami a taky z čistě zištných důvodů jsme na kopec zvali i další přátele a další nám blízké radioamatéry. Ze všech zvaných nakonec na kopec dorazili Radek OK2MFR a Petr OK2VAT. Oběma jim patří veliký dík za morální podporu i pomoc s vysíláním, ale hlavně za umožnění přístupu do přístřešku na kótě. Poskytnuté přístřeší bylo pro kolektiv opět zajímavou zkušeností, do té doby se nám takovéto zázemí poštěstilo potkat pouze o Vánočním závodu 2005 v Bulharech.

Teď už k samotné akci. Původně byl začátek akce plánován na pátek odpoledne, ale počasí nepřálo, pršelo a pršelo. A co by jsme tam měli v děšti dělat? Jelikož byla skupina očekávaných účastníku dost malá, nebyl problém se domluvit na přesunu odjezdu na sobotní dopoledne. I přes velikost skupiny nebyla domluva úplně jednoznačná a v sobotu dopoledne došlo k tomu, že jsem (Česťa) musel vyrazit sám, protože Mirek byl nedosažitelný a bylo naplánováno ještě spoutu práce na Karasíně než začne závod. V průběhu nakládání věcí do auta se ozval Mirek. Začal trochu panikařit, že prý neví kde to je atd. V průběhu mého nakládání ho Radek OK2MFR, již přítomný na vrcholu, nějak uklidnil a přesvědčil k tomu, aby i přes neznalost cíle vyjel. Kde a proč jsem se cestou ještě stavoval není podstatné. Důležité je, že Mirek dorazil na vrchol nedlouho po mně.

Nějaká všeobecná lenost nám nedovolila dělat ty práce, co jsme měli naplánované, takže ten můj "útěk" před Mirkem byl vlastně zbytečný. Po nějakém debatování jsme se dali do chystání vysílacího pracoviště. Anténu jsme umístili na 2 ze 3 dílů našeho stožáru a tento celek ještě na otočný stožár přítomný na boudě, takže se anténa nakonec ocitla ve výšce asi 9 m nad zemí. Petr OK2VAT nelibě nesl přítomnost mého !spínaného! zdroje pro radiostanici ve své nemovitosti, zkusil jsem ho uklidnit tím, že je léty prověřený, ale moc klidu mu to nepřidalo, možná naopak.

V 16:00 SELČ jsme se nepustili do vysílání, protože jsme tou dobou kontrolovali kvalitu Poličského i dalšíh piv a také jídla v jisté restauraci. Závodit jsme začali asi o hodinu a půl později. Pochvalovali jsme si komfort stožáru s azimutovou stupnicí. Vysílání šlo jako po másle až někdy do půlnoci. Potom nastala klasická situace, kdy máme spojení se všemi na pásmu a nikdo nový nikde není. Mirek vytrval a u stanice operoval až do 5 hodin do rána, zatímco ostatní zalehli. V neděli kolem osmé hodiny jsem se probral já a po návštěvě rozhledny jsem se pokusil přistoupit ke stanici. To probudilo poblíž spícího Mirka a ten se okamžitě zmobilizoval a taky usedl k zařízení. Naše snažení ale nepřinášelo moc výsledků. V 10:30 jsme vysílání mohli s dobrým pocitem ukončit, protože jsme měli na kontě pro nás nejdelší spojení od roku 2005 (Itálie, 794 km) a zároveň o 10 tisíc bodů více (asi 47 tisíc bodů - kilometrů) než předloni, kdy to pro nás bylo rekordní.

Po zabalení vysílacích věcí jsme se konečně vrhli na ony odložené pracovní činnosti na kótě. Jejich náplní byla předně zkušební výměna antény na převaděči OK0BHJ. Tato se opět ukázala jako neskutečně dobrý tah a proto se hned další týden vyměnila za anténu vhodnější pro tyto horské podmínky. Ale psaní o tomhle by vydalo na další samostatný článek.

Takže VHF Contest 2009 byla pro nás další nezapomenutelnou akcí v historii OK2KUB.